Válka nebrala konce, odvody za odvody, nemocní vojíni se vyléčili a zase musili na frontu, zdálo se, že tomu hroznému divadlu nebude konce. Únava nastávala všeobecně na všech stranách. Revoluce v Rusku způsobila, že se počalo politicky volněji dýchati i u nás. Z Ruska počali přijížděti zajatci, kteří ovšem nebyli v legiích, a k svému překvapení byli posíláni na frontu. Ale tito vojíni byli rozkladným živlem v armádě, ti nezalekli se hrozeb rakouských důstojníků a nastává utíkání z front - deserce, jež rakouské armády začínají rozežírati jako rakovina. Uzdravení vojíni věděli, jaké útrapy je opět očekávají, také vojínům dlícím na dovolené se nechtělo narukovati a tu mnozí utíkají do lesů, kde se skrýval a kde byly tvořeny tzv. zelené kádry (v lesích v Buchlovsku a jinde a jinde). Zesílené americké vojenské síly ve Francii počaly svou silou a technickými vymoženostmi válečnými jeviti citelný tlak na německou frontu, tlak pomalý, ale jistý, a tak v červnu 1918 nastával ústup německých armád, všeobecně se začíná pociťovati, že válka nebude dlouho trvati. To se usuzovalo, ale nikdo nevěděl dne, kdy bude konec hroznému krveprolévání. Ale jako vše má svůj začátek i konec, musil jednou nastati okamžik, kdy válka se ukončí. Přiblížil se měsíc říjen 1918. Plynul jako jiné měsíce válečné, plynul ale s jakousi zvláštní předtuchou, že se blíží neobyčejné věci.
Bylo pondělí 28. října 1918, den zvláštní to svou dušičkovou náladou, náladou ponurou. Slunce nechtělo se usmáti ani na chvíli a zvláštní chlad vanul toho dne krajinou. Na škole v Pozořicích se v těchto dnech nevyučovalo, neboť řádila španělská chřipka. Byl jsem toho dne na návštěvě v Brně. Jako vždy, i tentokráte jsem chtěl získati nějaké zprávy o válečných událostech. Asi o 11 hodině ráno jsem byl na St. Brně blíže Mendlova náměstí, kde 2 páni Němci - polohlasitě rozmlouvali o válce, jeden z nich sotva slyšitelně po německu praví, že Rakousko uzavřelo separátní mír. Tato slova mě velmi rozrušila a začal jsem pátrati po bližších zprávách o separátním míru, ale jasno jsem si v této překvapující události nezjednal.
Po 1 hodině odpoledne šel jsem na vlak k Blažovicím jedoucí, usedl jsem do vozu.Vlak dlouho a dlouho neměl se k odjezdu. Vezl jsem na hrob kateřinky, které jsem ve vozu opatroval a přemýšlel o rozrušující poznámce, kterou jsem zaslechl. Sedíme a vykládáme, když tu najednou přisedne jeden pán do vozu a zvěstuje s radostí a velmi hlasitě, aby všichni jeho radostná slova slyšeli: „Už máme mír tady! Rakousko kapitulovalo a uzavřelo separátní (samostatně zvláštní) mír!“ Úžas, pohnutí a radosti ve vozu těžko popsati, slova tato, ač hodně přesvědčovala, přijímal každý jako slova z pohádky, jimž se nechtělo ani věřiti, neboť dlouhé trvání války budilo zdání, že jí ani konce nebude. Za těchto dojmů pohnul se vlak a odjíždíme. Nemohl jsem se dočkati příjezdu domů. V Blažovicích jsem sedl na poštu a jeli jsme do Pozořic. Konečně povoz stanul před poštou, kde i náš byt byl, spěchám, abych radostnou zvěst řekl ženě, která div žehličku radostí neupustila uslyšíc tuto zprávu. Jdu se otázati pana poštmistra Bilovského, ví-li on něco o míru, také nevěděl ničeho, až jsem mu zprávu sdělil. O ničem nemluvíme, jen o míru a o míru. Od Koválovic jsem spatřil jíti řídícího školy z Koválovic p. Klímu s uč. P. Sedláčkem z Pozořic, kterým jsem šel ihned oznámiti, co se událo, kteří ale nechtěli ani věřiti, že je pravdou, co povídám. A tak zvláštní náhodou, na kterou člověk nezapomíná, první jsem přinesl zvěst o nešťastné mobilisaci v roce 1914 a první jsem oznámil zprávu o uzavření míru v Pozořicích.
Den 29. října 1918,
úterý, se již prožíval ve znamení světodějné události pro náš národ a prožíván vpravdě tak, jak veliká doba toho zasluhovala. Palma míru tohoto dne rozprostřena i po českém venkově, který prožíval den „ Osvobození „ až tohoto dne. Již od rána tvořili v Pozořicích lidé hloučky, radost všem zářila z očí, ženy těšily se na příjezd mužů, děti na své otce, rodiče na syny, všude šíří se nálada a řeči pod dojmy této radostné události. Prapory vyvěšeny na některých domech, vykonány přípravy na večer na důstojné oslavení věkopamátných událostí pro náš národ. Večer shromáždilo se žactvo s lampiony a dospělí k Mazálkovému (hostinec č. 27), kdež k shromážděným promluvili o významných okamžicích pro náš národ starosta obce p. František Přichystal a řídící školy p. Ondřej Mík. Průvod s lampiony ubíral se pak ku škole a stále provoláváno: Ať žije Masaryk! Ať žije Wilson! Ať žije Československá republika! Sláva legionářům! A podobná hesla zněla z úst jásajícího průvodu. Průvod šel až na Jezera, kde na rozhraní Pozořic a Jezer promluvil ku shromážděným učitel p. Jan Sedláček o významné historické události nedozírné důležitosti pro náš národ. Tak oslaven a pozdraven druhý den našeho Osvobození.-- Radost v těchto dnech byla nesmírná. Snad nikdy národ náš neprožil tolik opojných chvil a jednomyslné radosti jako v těchto dnech. Lidé se na potkání objímali, jásali, plakali, slovem, byly to v našem národě chvíle, které se neopakují, které se prožívaly důstojně tak, jak historické chvíle toho vyžadovaly.
Československá samostatnost
Českému národu a Slovákům, ujařmené větvi v Uhrách, dostává se samostatnosti. To, o čem dobří Čechové snili, co zdálo se kdysi nemožností a jen zbožným přáním, stává se skutkem. Habsburské dynastie nezná více český národ, sám chápe se otěží vlastní vlády, nastává okamžik exulantem Komenským věštěný: „ Věřím, že vláda věcí tvých vrátí se tobě, ó lide český!“ V Praze se schází Revoluční Národní shromáždění, přední reprezentanti národa uchopují se otěží vládních, aby řídili osvobozenou vlast, aby řídili svobodnou vlast, kterou vybudovali v zahraničí profesor Masaryk, Dr. Beneš, legionáři a všichni ti, kteří pracovali na našem osvobození. V těchto prvních dnech naší samostatnosti ukázala se vyspělost našeho národa, kdy za tak vzrušených chvil převzal vládu do svých rukou bez krveprolití,ač bylo mnoho, velmi mnoho třecích ploch, ať již s ohledem na různost kmenovou nebo na třídní protivy té doby v národě dosti se vyhrotivší. Nutno vyzvednouti, že převrat provedený našim národem ukázal cizině ukázněnost a vyspělost, to byl krásný fakt převratu.
To, co vybudovali v cizině prof. Masaryk, Dr. Beneš, přejímají doma představitelé českého národa klíče od Vídně, tato s nesmírnou zlobou je odevzdává, se zaťatými pěstmi a myslí si: Však ne nadlouho!“ Ale marná zloba Vídně!
Litice válečná se končí, nastává účtování jejích důsledků, stopy její zhoubné činnosti však zanechávají otevřené rány! Přijíždějí první transporty vojáků z italské fronty, která se rázem zhroutila. Nastává radostné shledávání se svými drahými, je nesmírná radost tam, kde někdo se vrátil z vojny, ale žal a bol tím větší byl tam, kde nemohli se radovati a jimž zůstalo vědomí ztráty drahého člena rodiny.
President Tomáš Masaryk se vrací z ciziny
Nejpřednější tvůrce naší samostatnosti, první president našeho státu Tomáš Masaryk vrátil se v neděli 21.prosince 1918 do Prahy. Syn císařského kočího přijel, aby zasedl na hradě, kde před několika dny Habsburkové musili kapitulovati a předati vládu českému národu. Jistě, že Nemesis (bohyně pomsty) nemohla více ztrestati Habsburky než touto historickou událostí, když syn císařského kočího zasedá na trůn, na němž zasedali Habsburkové. Příjezd presidenta Masaryka byl všude oslaven, Praha nepoznala slavnějšího dne. V Pozořicích oslaven příjezd tvůrce naší samostatnosti vyvěšením praporů, slavností za účasti školní mládeže a občanstva, na níž promluvilo místní učitelstvo o osobnosti přes. Masaryka a jeho práci vykonané pro uznání našeho státu.
Tak popisuje události před 85 lety kronikář Ant.Š Vybrala J. Kulhánková
Roku 1891 - dne 7. června - večer o deváté hodině byla naše obec postižena strašným krupobitím, že nebylo pamětníka podobné živelní pohromy ani mezi nejstaršími osobami. 90-ti letý člověk nepamatoval ničeho podobného. Krupobití trvalo 25 minut, takže země byla pokryta ledem a ještě na druhý den na večer byl led pod okapy domů. Z osení na poli nezůstalo ani jednoho stébla a ani jednoho hroznu révy na hlavách ve vinicích. Obec Pozořice následkem této živelní katastrofy byla osvobozena od placení přímé daně ze 3/4. Technické pomůcky hospodářství
S rozvojem hospodářství pokračuje také hospodářská technika. Srpy, které kdysi byly jediným hospodářským nářadím sloužícím ku kosení obilí - k žatí - všechno obilí se žalo srpy, žávalo se hlavně v noci (za světlých nocí ovšem) a časně z rána, dokud byla rosa, neboť za rosy se dobře žalo a tu za noci slyšeti zvuk srpů, hlahol ženců a žneček. Ty však ustupují nově zaváděným kosám, na pole přicházejí ženci s hrabicemi. Kus pole, na němž kdysi úmorně plahočily se žnečky, je nyní poměrně za chvíli skosen. Za sekáčem s hrabicí vidíme druhého dělníka obilí z pokosu odebírati, svist kos všude zaznívá, je to proti dřívějšímu stavu veliká vymoženost. Ale doba pokračuje, lidský duch bádavý se nespokojuje s dosavadním stavem, ale vymýšlí nové a nové věci. Na panských polích objevuje se nový stroj ku sečení obilí - žací stroj. Člověk přejímá jen řízení, veliký lán pole je za krátký čas posečen, technika pokračuje dále - vymoženost nová, žací stroj samovazač seče a současně obilí váže. Mlácení cepy Na mlatech panských ozývaly se kdysi pouze cepy. Tu zaučovali staří mlatci mladé, že třeba při mlácení ve trojici (3 mlatci) si říkali:
„Měch - plach - ta“, ve čtveřici (4 mlatci): „Buch - ty - v pe-ci - hrách - na - pe - ci“, v pateřici (5 mlatců): „Pá - tý - za - vra - ta“ neb „ pá - tý - do - pe - kla“, v šesteřici: „Pra - se - v pe - ci - kví - čí “ neb „ sel - ka - pe - če - buch - ty“. Mladý mlatec ovšem těžko zvykal správnému tempu starými mlatci požadovanému a musil často i nemilé pohlazení cepem si nechati líbiti než se zaučil. Později cepy jsou vystřídány ručními mlátičkami, ač žito se dlouho mlátilo cepy, neboť ze žitné slámy se dělala povřísla. V poslední době povřísla ze žitné (režné) slámy na velkostatcích ustoupila povříslům rákosovým a motouzovým (špagátovým). Práce - točiti ruční mlátičkou - byla prací velmi těžkou, řinoucí se pot z těla těch, kteří točili strojem, svědčil o velmi tuhé práci, mnozí podobali se kominíkům od prachu obilného, jenž usazoval se na tělech těchto dělníků. Nato zjevuje se u panských mlatů nový činitel při mlácení - parní mlátička - činí pravou revoluci z prací na panských mlatech, co jindy po měsíce se konalo, je ve 14 - 21 dnech hotovo, dle toho, jaké počasí bylo. Antonín Šikl, KronikářVybrala Jana Kulhánková
Rok 1924
Leden byl neobyčejně studený, dosti sněhu napadlo.
Měsíc únor byl velmi bohatý na sníh a značnou zimu. O množství sněhu svědčí okolnost, že místy napadlo sněhu až 6 m vysoko, na Česko-moravské vysočině bylo tolik sněhu, že z pod něj vykukovaly jen vršky nejvyšších stromů. Pivovary, hostinští a jiní, kdož jsou odkázáni na led, toho roku si nemohli stěžovati na nedostatek ledu.
Březen - začaly první jarní práce na poli.
Povětrnost v měsíci dubnu. Počasí v dubnu bylo velmi nestálé - pravé aprílové počasí. Chladný měsíc, nepříznivý vývoji rostlinstva. Zima, sníh, déšť jsou denními hosty. 12. dubna napadlo sněhu mnoho, v horách až 80 cm vysoko. Za deštivého počasí bylo velmi chladno. Následek deštivého počasí je, že setí se velmi opozdilo, zemáky v dubnu téměř nikdo nesázel. Přesto, že bylo značné chladno, ukázaly se vlaštovky již 9. dubna.
Květen: 5. května první květy na stromech - stromy počínají kvésti. Měsíc květen měl dosti vodních srážek. Uprostřed a ku konci května bylo dosti teplo, bylo tedy počasí příznivé vzrůstu rostlinstva. Dostavily se značné bouře - 23. května byla v okolí Pozořic a nad Pozořicemi veliká bouře, malé průtrži mračen se podobající.
Veliká úroda černých jahod (borůvek) - dobrodiní lesa
V tomto roce urodilo se mnoho černých jahod. Svého času bylo v Jezersku, Hostěnsku, Šumicku mnohem více černých jahod, neboť v lesích byla místa, kde se pěstovaly pouze borovice nebo tvrdý les, pěstováním smrků ubylo míst, kde jindy rostlo mnoho jahodí. Dnes je těchto míst velmi málo, ale urodí-li se jahody, tu i tato místa jsou vyhledávána pilnými sběrateli jahod. Vůbec les je útočištěm mnoha lidem - dětem malým i starším, dospělým, kam ubírají se, aby donesli si buď dřevo pro svou potřebu neb aby ho prodali, aby těžili z úrody hub a borůvek. Černé jahody zvláště jsou v lese vyhledávány jak dětmi tak dospělými. Sotva se ukáže v lese první úroda, již spěchají zvláště děti do lesa, aby čerpaly z bohatství darů lesních. Malé, velké hrníčky, konvičky si nesou malé i větší hloučky dětí a spěchají do lesa. Domů s radostí pospíchají, jsou-li nádobky plné, neboť doma budou chutnat buchtičky a koláče s jahodami, zbytek se odprodá a utrží se peníze. Pro mnohé rodiny jsou to pravé žně, zejména tam, kde je více dětí, rodina vydělá si slušnou částku. Mnoho sběratelů chodí do Olšanska, kde je více míst s jahodím porostem. O úrodě jahod v tomto roce svědčí okolnost, že jedna osoba nasbírala i šestnáct litrů jahod za den - zruční sběrači ovšem. Jahody prodávaly se toho roku po jedné Kč za litr i laciněji, kdežto jiná poslední léta neznala tak laciných jahod - prodával se jeden litr za dvě Kč i dráže.
Kulturní činnost
Toho roku vzpomínal český národ 500 let od úmrtí národního hrdiny Jana Žižky z Trocnova. V každé vísce vzpomenuto slavného hrdiny. V Pozořicích osvětová komise společně s pokrokovými organizacemi uctila památku Žižkovu táborem lidu, na němž promluvil odb. učitel Ant. Humpolík z Brna "O národním hrdinovi Janu Žižkovi" za účasti 300-400lidí.
Divadlo. Sokol zahrál 12 divadel - 1 dětské. Orel 3 představení, Federovaná Jednota 3 divadla. Po stránce kulturní činnosti mohou býti Pozořice jiným osadám vzorem. Zejména místní učitelstvo má největší zásluhu na mnoha kulturních podnicích, dále jsou to spolky, jež se starají o kulturní vzdělávání členstva. Zvláště nutno vyzvednouti činnost divadelní v Pozořicích, v níž závodí různé spolky, možno bez nadsázky říci, že na venkově málo nalezneme míst, kde výprava divadelní a souhra herců je tak umělecky podána jako zde. Zvláště divadelní představení Sokola přiláká k některým kusům obecenstvo ze široka daleka, výprava pak někdy bývá opravdu pohádková.
Josef Šikl, kronikář
vybrala JK
| K tomuto článku dosud nejsou žádné komentáře |
