Vážení spoluobčané,
nebudu dnes  - vlastně za svou univerzitní dráhu výjimečně - mluvit o určité osobnosti pod úhlem své pracovní specializace odborníka, který se pokouší objektivně a podrobně reflektovat odkaz vědce, spisovatele či umělce vůbec. Zmíním se o panu Metoději Kocourkovi, a to velmi krátce,  pouze  jako jeho vnučka - na základě toho, jak si ho pamatuje, i na základě toho, co o něm slyšela hlavně od  své babičky - paní Anny Kocourkové.
Neočekávejte tedy od mého vyprávění projev s logickou kompozicí, bude to jen několik střípků, které sledují jedinou „logiku“ – vzpomínání, snad na to podstatné, co ukazuje  profil člověka, a které snad některé z Vás potěší či alespoň pohled na pana Metoděje Kocourka určitým způsobem obohatí.
  Začnu tím, co se téměř neví, a co proto nenajdeme v žádném životopise pana Kocourka - krátký text je obsažen např. v encyklopedickém slovníku z r. 1931. Na jeho stránkách nenajdeme přirozeně fakt, že by pan Kocourek napsal tři hry, které určil ochotnickým divadelníkům v Pozořicích. Tyto hry navazovaly na tradici lokální frašky, známé v našem prostředí určitě více než sto let. Také ve hrách mého dědečka vítězí opravdová láska a upřímnost nad opakujícími se neřestmi každé doby, kterými je lakota, závist, zášť, faleš a kleveta.
Tyto hry nejsou určitě literárně významné, ale splnily dobře svou funkci – stmelily tehdy skupinku ochotníků v Pozořicích. Důležité jsou také z hlediska dědečkova osobního životopisu. Při nacvičování jedné z takových her se seznámil se svou budoucí ženou, tehdy Annou Neužilovou (mimochodem sestřenicí spisovatele Františka Neužila).
   Můj dědeček a babička spolu pak prožili téměř čtyřicet let, pokud vím, šťastně, aspoň v tom smyslu, že jsem nikdy neslyšela, že by se byli pohádali nebo se navzájem nepodporovali. Mohu to říct snad poměrně přesně, protože jsem tady v Pozořicích u dědečka a babičky vyrůstala do svých pěti let, potom sem s „železnou pravidelností“ jezdila  každou neděli, a to až do svých dvaceti let, kdy jsem se sem natrvalo přestěhovala. To už můj dědeček čtyři roky nežil. Zemřel, když mi bylo téměř šestnáct let, a proto si na život s ním pamatuji velmi přesně.
  Nejprve mi vyvstane před očima jeho typický vzhled, asi stejně tak, jako všem, kteří se s ním kdy setkali nebo ho aspoň krátce viděli: postava, poměrně vysoká, a poněkud už stářím nakloněná, a hlavně  dlouhý bílý vous. Dědeček – tehdy už poměrně starý, znala jsem ho vlastně až po jeho sedmdesátce -  stával pravidelně na můstku před naším domem (tj.  vedle bývalé jezerské hasičské zbrojnice) a často se pouštěl do hovoru s kolemjdoucími lidmi, kteří ho zaujali.
   Dále se mi vybaví dědečkův způsob života, který může být pro nás inspirativní a ve kterém snad i spočívá tajemství jisté dlouhověkosti naší rodiny (myslím tím dědečka a babičky): dědeček zemřel v devadesáti letech, i když byl předčasně penzionován kvůli srdečním slabostem, babička se dožila téměř stovky (do oslavy takového jubilea v r. 2006 jí chyběl rok a čtyři měsíce). K tomu způsobu života patřila naprosto pravidelná životospráva, která vlastně odpovídala tzv. střídání období zemědělského roku, jak nám to v určité idealizaci popsala ve své Babičce Božena Němcová. 
   Dědeček sice určitě nevstával v zimě v pět hodin (a v létě ve čtyři), ale vstával pravidelně, a to brzy. Ve  stejnou dobu se u nás jedlo (v tomto ohledu byl dědeček pedant, a pět minut po dvanácté už znamenalo problém) a strava byla přizpůsobená fyzické zátěži daného dne či období. Vzpomínám si, že tučné jídlo si dědeček dopřával především v zimě (hlavně slaninu a k ní tzv. domácí jabčák). Uměl dobře odpočívat i dostatečně pracovat. Do pozdního věku připravoval třeba dříví na zimu, a já jsem se jako dítě těšila pohledem na tu krásnou pyramidu, kterou uměl z polínek tak přesně  naskládat, konečně jako všichni zruční a pracovití lidé tehdejší doby. Ta dědečkova pyramida byla však – alespoň pro mě – vždycky tak trochu umělecky zajímavější, a proto taky jiná než ta, kterou jsem viděla u sousedů nebo v našem okolí.
  Nyní už přihlédnu ke vzpomínkám své babičky (i starších sousedů) a sdělím velmi stručně to, o čem se v souvislosti s dědečkem mluvilo častěji.
   Za německé okupace měl být prý zastřelen starosta, dědeček uměl dobře německy, a tak s ním úspěšně vyjednával, starostu se mu podařilo zachránit.
  U nás doma se potkával jednou za delší část jen s několika málo lidmi. Mezi jeho  přáteli se potkávali lidé velmi různí, myslím tím různého zaměření a životního směřování: i když dědeček jistě nebyl praktikujícím katolíkem, který navštěvuje pravidelně místní kostel, člověkem, kterého si velmi vážil, byl jeden z pozořických duchovních - P. Malík. Dále dědeček často vzpomínal na svého lékaře – MUDr. Procházku, potom na tehdejšího poštmistra, svého prvního švagra. Rád se dále scházel  zejména  s MUDr. Rudolfem Mannem (pozdějším  manželem MUDr. Zory Mannové, dětské lékařky, která působila po celý svůj profesní život v pozořickém zdravotním středisku).
  Ještě v době svého učitelského působení dědeček hrával taroky (s kým přesně - to nevím), ale uvědomuji si, že taroková hra patřila k jeho koníčkům.
  Dědečka jako učitele si určitě hodnotit netroufám. Byl však nesporně typem autoritativního pedagoga, kterému učitelská profese vlastní nebyla („sochařině“ dával jednoznačně přednost) a který používal svérázné metody, jistě přísné. Přesto se k němu jako ke svému učiteli hlásí hned několik osobností, kteří jsou známi nejen na Pozořicku: tou nejvýznamnější z nich je akademický malíř Vladimír Drápal (žijící v Tvarožné).
  A konečně: Pan Metoděj Kocourek určitě nepatřil ke konvenčním lidem: vybočoval svým osobitými, někdy až příliš vyhraněnými názory, svým celkovým chováním i vystupováním. Proto ho přirozeně ne všichni měli stejně rádi, ba možná právě naopak.
   Ale co je podstatné pro mě – můj dědeček  žil v souladu s tím, jak vyznívaly jeho hry, které jsem zmínila na začátku svých vzpomínek. Sám neměl rád především lež a přetvářku, a už vůbec ne klevetu.
   Pokud by pan Metoděj Kocourek měl možnost žít v dnešním světě, hlavně by asi nebyl spokojen, pokud by vnímal, nakolik se - už téměř vše - příliš zpeněžňuje: a to dokonce i vzdělání a umění. Jistou záchranu v takové pragmaticky a hrubě materiálně orientované tendenci současného světa představují právě takové akce, jako je ta dnešní, akce, kdy se na kulturu, umění a tradice vůbec - nezapomíná.
   Proto si dovoluji poděkovat jménem celé naší rodiny všem, kteří se zasloužili o to, aby výstavka věnovaná akademickému sochaři Metoději Kocourkovi vůbec vznikla. Musím dodat, že sám dědeček trpěl celý život určitým pocitem nedocenění, a to je přirozené u lidí, kteří jsou sice zařazeni do slovníkových příruček, ale doma se na ně z různých důvodů zapomínalo. Pokud vím, dědečkova rodná ves Želeč si vydala už před 10 lety pohled, na němž jsou dobře vidět některé Kocourkovy sochy i stavby s jeho jménem spojené. Dnes se tedy dostává opakované pozornosti mému dědečkovi v Pozořicích. Jsme tomu upřímně rádi.

Prof. PhDr. Michaela Hashemi, CSc., Masarykova univerzita Brno