16. února 2006 uspořádalo Sdružení křesťanských umělců Sursum corda v budově Církevního studentského domova Petrinum v Brně literární podvečer k uctění památky spisovatele Františka Neužila. Na tuto akci, které se mimo jiné zúčastnila manželka a dcera Františka Neužila, byli pozváni také zástupci naší obce, kteří toto pozvání rádi přijali. O životě a díle spisovatele Františka Neužila hovořil velmi zajímavě pan Jindřich Tioka. Požádal jsem ho, zda by se na stránkách našeho zpravodaje byl ochoten podělit o své vzpomínky a informace o životě Františka Neužila. S jeho svolením tedy zveřejňujeme první část tohoto povídání .

Aleš Mikula

Vzpomínání na Františka Neužila

Je to už víc jak dvacet let, co u mě zazvonil telefon. Ohlá­sil se mi spisovatel František Neužil. Byl jsem samozřejmě velmi překvapen. Nic moc mi ale nevysvětlil a pozval mě na návštěvu.

Bylo to totiž tak. Měl jsem přítele Josefa Horáka, s nímž jsem často debatoval a plánoval všelijakou kulturní činnost. On si vše pamatoval a o mém přání získat nějaký námět z doby příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu promluvil s Lubomírem Nakládalem, protože tento můj zcela nenápadný přítel se znal s mnoha dobrými mistry slova. Lubomír Naklá­dal prohlásil: „To by bylo něco pro Neužila.“ Naštěstí existo­valo ještě něco tak vzácného, jako je přátelství mezi lidmi od pera. A tak jsem přiklusal do Řečkovic na Měřičkovu ulici do domku číslo 38 a dál jsem se tam vyskytoval dosti často. Tehdy poprvé stály na podlaze pokoje u Neužilů balí­ky s prvním vydáním Řezeňských ortelů, které náš spisova­tel věnoval době příchodu slovanských věrozvěstů právě ten rok v rámci Desetiletí duchovní obnovy života našeho národa zvláště vzpomínaného. Z jednoho balíku jsme vytáhli exemplář, napsali minus l a spolupráce byla zahájena. A ta pak pokra­čovala při přípravách na další historický román, rovněž psa­ný k výraznému nábožensko-obrodnému výročí, tentokrát svato­vojtěšskému. Dokonce jsme si tehdy zajeli na soutok řek Labe a Cidliny, kde stávala Slavníkovská tvrz, v níž se svatý Vojtěch narodil a jež byla zničena Vršovci a Přemyslovci. Vypravěč si vše bědlivě prohlédl a nechal se poučit od mla­dého protestanského kněze, velmi ochotného, při čemž jsme si i my, jak pravil František Neužil „tvrdí katolíci" uvě­domili, že ekumenický duch Druhého vatikánského koncilu se dotkl všech poctivých duší.

I jinou pěknou cestu jsme s Františkem Neužilem podnikli. Vedla na jižní Moravu za panem farářem Hlavicou do Kobylí. Jeli jsme spolu krajem, který jsme oba milovali. A za člověkem, který byl rovněž spisovatelem. Od něhož můžeme číst alespoň půvabnou Pohádku o Větrnících, takto výrazném hřebeni v Niž­ších Chřibech mezi Vyškovem a Bučovicemi. Údajně jsme tam jeli pro víno a podepsat jednu mistrovu knížku, tuším že šlo o Raněné pole. Ve skutečnosti ale se jelo především navštívit přítele. Muži slova a písma spolu totiž hovořili hlavně pohledy a jen tak jako v náznacích a přitom vznikal dojem jakoby se sobě navzájem a všemu okolo omlouvali. Při té příležitosti se ale musím také omluvit. Už při mé druhé návštěvě mě spisovatel přátelsky sjel: „Přece mi nebudeš ří­kat mistře." A ta návštěva pro mne byla také připomenutím, že ještě skutečně nevymizelo vědomí společenství stejně či po­dobně smýšlejících lidí, jedné víry, jednoho usilování, úcty k životu, náboženství a umění. To měl také František Neužil na mysli, když se stal jedním ze zakládajících členů společnosti křesťanských umělců Sursum corda, do které sdružil básník Zdeněk Řezníček spisovatele a básníky, malíře a so­chaře, hudebníky, literární kritiky a herce a která zahájila svoji činnost roku 1991. Sdružovalo se tu hodně vynikajících duchů značně strádajících v období čtyřicetileté diktatury, kteří se hlavně v pozdním věku dočkali svobodného rozletu své práce. A do tohoto společenství, jak ani nemohlo být jinak, vnesl náš milý spisovatel ovzduší přátelské spolupráce, laskavého kamarádství a zkušeností, kterých nabyl během své nelehké a i spletité a pestré životní pouti. Však mnohé ze svých přátelství zachytil v jedné ze svých posled­ních knih, ve Stříbrném vzpomínání. V ní ovšem se objevuje také mnoho krásných a výstižných slov o rodném kraji, který je opravdovému člověku vždy drahý, na nějž vzpomíná a k němuž se váže celý život. František Neužil se na rodil roku 1907 v obci Jezera, která je od roku 1942 součástí Pozořic. Do školy chodil v Rousínově a pak na vysokou školu do Brna. Stal se učitelem. Češtinářem a dějepiscem, ovšem na svých učitelských místech musil učit, co bylo třeba. To nebylo nic neobvyklého, ovšem překážky, jež nastražili do cesty pedagogům nejprve fašisté a následně komunisté, netřeba zdůrazňovat, zvláště když si uvědomíme, že adept učitelství si dovolil být věřícím křesťanem. Šikanování se projevilo zvláště v častém překládání z místa na místo. A tak do prvého místa nastoupil do Uničova-Šumvaldu.  Dál učil v Novém Jičíně, v rodných Pozořicích, v Rybníčku u Uničova a v Olo­mouci. Potom působil v redakci Českého slova v Praze. Z ní odešel kvůli tlaku německého diktátu. Načež učil nedaleko Prahy, v Středoklukách a v Kojeticích. Po válce narukoval do Ústí nad Labem. Když mu vojna skončila, chtěl tam zase působit ve školství. Nastávající problémy s komunisty jej přinutily k návratu na Moravu. Zde působil nejprve v Orlovicích a nejdéle pak v Želči u Prostějova. Ani tam mu však nedovolili doučit do penze. Jako mnozí musil na kratší čas k lopatě. Naštěstí se mu podařilo uchytit ve Vyškově v archivu a svá občanská zaměstnání zakončil prací rovněž archivní na zámku ve Slavkově. Naposled se přestěhoval do Brna-Řečkovic a stále zajížděl do Pozořic, uzavíraje tak obsáhlý oblouk svých životních poutí.

Je samozřejmé, že František Neužil mohl načerpat z historie a také z poetické krásy svého rodiště a jeho okolí řadu ná­mětů pro své knihy. On ovšem v mládí, jako každý začínající literarní nadšenec, začal psát básně. Vydal ještě v třicá­tých letech dvě sbírky poezie a jednu také se svým dobrým přítelem Josefem Koudelákem. Knížky jen vlastní se jmenují Před nedělí a Světlo z Galileje, společná lyrika pak nese název Zjevení lásky. Dílka jsou plna mladistvého nadšení, upřímného citu a náboženského zanícení. A tak si zase nad nimi můžeme uvědomit základní: Především křesť­anskou víru, o jejímž podílu a vyznání v životě i díle Františka Neužila nemůže být sporu. Posléze při četbě těch slok pl­ných krásných slov vede cesta k lahodnému vypravěčskému projevu, jenž je přímo charakteristický pro další románová díla. To jsou tedy základy, na nichž dále jsou vyvolávány barvité fresky z prostředí začátků křesťanství u nás, ze středověku, z doby obrozenecké a konečně i ze současnosti. Konečně je také dobré připomenout, že učitelské povolání se zaměřením na čistotu české řeči a na zájem o historii doplněné ještě působením v archivech podněcovalo tvorbu určitého zaměření a že náš spisovatel patří k těm šťastným, jimž do jisté míry splývalo občanské povolání s literární produkcí. Měl i do té míry šťastnou ruku, že udeřil na strunu čtenářského zájmu a vyšlo mu za života přes dvacet knih, některé ve více vydáních.

Začneme tím Pozořicím nejbližším. Jmenuje se Živý kámen. A i kdybychom tuto knihu vůbec neznali, musí nás napadnout, čeho se týká. Občané rodné obce jistě nejlépe vědí, co znamenalo pro ně a okolní městečka a vesnice otevření velkého vápencového lomu v Mokré. Spisovatel pro děj svého románu použil a ztvárnil řadu charakteristických postav, jak je mohl vypozorovat, a nakreslil tak obraz svých spoluobčanů v jejich pracovi­tosti, šikovnosti i v problémech. Ovšem i okolní příroda má obvykle odraz v dílech inspirovaných místy, v nichž se autor narodil a v nichž potom působí. Tak třeba v románě Plemeno Hamrů, který mimochodem František Neužil pokládal za svůj nejlepší, je zobrazen kraj mezi výběžky Drahanské Vrchoviny a Nižších Chřibů, Slavkovsko, Vyškovsko. Podobně za učitelování v pražském okolí vznikla kniha, která je nazvána podle dominantní výšiny, jíž je hora Říp a jež je v ní nazvána Modrý zvon. Povšimněme si, jak zpoetizování prostředí i námětů je patrné už z titulů všech knih, které František Neužil za svého bohatého života napsal. Čteme: Země v průvanu, Prsten, Zlomená pečeť, Mezi námi noc, Znamení šelmy, Především naději, Raněné pole, Eliška Rejčka, Milostný herbář, Stíny pod piniemi, Bosý biskup z Libice, Trýzeň slávy, Ohnivá jeseň.

Samozřejmě nemohlo chybět vylíčení slavné bitvy Tří císa­řů, jež se v rodném kraji také udála a dodnes tvoří jeho známost ve všem historickém povědomí. Poskytlo bohatou látku pro našeho romanopisce. Avšak kupodivu čím byl starší, tím postupoval hlouběji do hlubiny času a v knize Řezeňské ortely se zahleděl až ke kořenům náší vzdělanosti a víry. Třeba tedy uzavřít zase tou důležitou sku­tečností, jíž je věrnost Františka Neužila cestám velkých, která mu splývá s vyznáním  předků, o nichž dovedl psát jak sotvakdo druhý.

Je třeba si skutečně vážit takového člověka a po jeho díle znovu sáhnout, ať už nás zavede do kterékoliv doby a probudí sympatie nebo odpor podle stále platných zákonů daných lid­ské společnosti.

Jindřich Tioka