Sestra Anděla Marie Dostálová žije v klášteře kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka pod ochranou Svaté Rodiny v Brně na Grohově ulici (stejně jako jeden ze dvou žijících čestných občanů Pozořic otec Ladislav Vrbňák). Je poslední žijící sestrou z těch, které sloužily v pozořické opatrovně.

Narodila se 13.4.1919 na bývalé hájovně Cinzindorf nedaleko Olešné u Nového Města na Moravě. Měla čtyři bratry a šest sester. Do obecné školy chodila v Olešné a na měšťanku do Nového Města na Moravě. Když jí bylo 11 let, vážně jí onemocněla maminka. Když bylo mamince nejhůř, přivolaný lékař předpokládal, že maminka nebude žít déle než jednu hodinu. Všechny děti šly do kostela, kde se za maminku úpěnlivě modlily. Děvčata slíbila, že když se maminka uzdraví, budou se věnovat ošetřování nemocných. Když se děti vrátily domů, mamince se nečekaně ulevilo a brzy se uzdravila. Po ukončení měšťanky pomáhala sestra Anděla ještě jeden rok doma a v roce 1935 splnila svůj slib a vstoupila do řádu sester františkánek, kde se většinu života věnovala ošetřování nemocných. Do stejného řádu vstoupila ještě jedna z jejích rodných sester, další sestry pracovaly ve zdravotnictví jako civilní zdravotní sestry.

V roce 1940, když bylo sestře Anděle 21 let, poslala ji představená do pozořické opatrovny. Žila a sloužila v Pozořicích 8 let. V roce 1948 ji představená vyslala na ošetřovatelskou školu. Po jejím ukončení ještě asi půl roku pracovala v pozořické ordinaci Dr. Procházky v Malých Lipkách a poté do roku 1956 na onkologii v Nemocnici na Žlutém kopci v Brně. Dalších 24 let, vždy po osmi letech, sloužila v ústavech sociální péče pro mentálně postižené a důchodce: Do roku 1964 v Kurovodicích v Podještědí, do roku 1972 v České Olešné na Českomoravské vrchovině a do roku 1980 v Mirošově u Rokycan. Zde se sestry staraly o 300 postižených dětí a důchodců. Vedoucí tohoto ÚSP jim jednou řekl: „ My z vás nové Ludmily a Václavy dělat nebudeme, ale umoříme vás prací.“ Přesto na tato léta těžké služby vzpomíná s láskou.

V letech 1980-90 žila už jako důchodkyně v klášteře sester františkánek v Lechovicích a od roku 1990 v již zmíněném klášteře na Grohově ulici v Brně. Ještě donedávna se starala o zdejší vzorně udržovanou zahradu. Od doby, kdy odešla z Pozořic, se tam nikdy znovu nevrátila. Má však vždy radost, když ji některé z „jejích pozořických dětí“ navštíví.

A nyní už její vzpomínky, jak to tehdy bylo s pozořickou opatrovnou.

 Na žádost pozořických kaplanů Josefa Votavy a Františka Blažka o zřízení dětské opatrovny pro předškolní děti, které by mohly najít zázemí, než se jejich rodiče vrátí z práce v továrnách nebo v zemědělství, přislíbila ochotně pomoc generální představená kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka pod ochranou Svaté Rodiny Gerarda Němcová. Přizpůsobila naši ošetřovatelskou činnost místním potřebám, ovšem s těmi silami, které byly k dispozici - diplomovanými ošetřovatelkami.

Majitelka domku  č.p. 233 ve Velkých Lipkách paní Marie Hájková (byla vdovou) nabídla domek pro zřízení dětské opatrovny a požádala o přijetí do kláštera k ošetřování nemocných. Do řádu vstoupila v listopadu 1937 a při obláčce obdržela řeholní jméno Avelína. Sloužila na různých místech. Zemřela v roce 1961 ve Velkém Újezdě.

11. 11. 1937 nastoupila na novou fililálku - opatrovnu v Pozořicích na 5 měsíců sestra Solana. Po ní na 7 měsíců sestra Johanka, pak na jeden rok sestra Augustina. Já jsem v pozořické opatrovně sloužila od 4. 6. 1940 až do 10. 7. 1948. Sestra Nepomucena pracovala jako laborantka u Dr. Procházky (jeden ze dvou obvodních lékařů) v Pozořicích. Po skončení ordinace navštěvovala nemocné, starala se o práce v opatrovně, pracovala nezištně, nelitovala námah a byla dětmi milovaná. Vystřídala ji sestra Celina. V roce 1948 místo mě nastoupila sestra Amatoris. Dva roky během války v opatrovně vypomáhala paní profesorka Marie Žalmanová a občas některá čekatelka naší kongregace.

Opatrovna byla poměrně malá. Sestávala z průjezdu, vpravo od něj byla kuchyně a místnost sester a vlevo vlastní místnost opatrovny, malá s jedním oknem. Tam jsme se zdržovali, jen když pršelo. Jinak dětský ráj byl dvůr s pískovištěm a velká zahrada, kde se děti učily znát plevel od zeleniny a sazeničky květin. Pomáhaly sestře Marcelíně plet a okopávat dětským nářadím, ovšem někdy k její žalosti. Jinak dopolende i odpoledne bylo asi 10 minut poučování, cvičení zpěvu, básní, loutkové divadlo s výchovnou scénkou, příprava na besídku, denní vycházky do okolí. Nejoblíbenější místo dětí byl farský kopeček Poustka.

Besídky bývaly nejdříve v opatrovně, na dvoře, později i veřejně v orlovně, kde pan Neužil ochotně a trpělivě pouštěl oponu, světla a kulisy. Skupinka dětí na žádost pana Neužila vypomáhala při představení Lucerna (děti vítaly kněžnu) a Lešetínský kovář (děti si hrály na návsi tanečky) a při estrádě na sv. Václava (básničky o sv. Ludmile a sv. Václavovi).

Do opatrovny vodili rodiče děti z Pozořic, Sivic, Kovalovic a Viničných Šumic. Děti docházely na

dopoledne a po obědě doma přišly opět. V roce 1940 kaplan Josef Malík vyzval rodiče zemědělců, aby svěřili sestrám i malé dítky od jednoho roku na celý týden. Do 14 dnů jich bylo ubytováno 10 na celý týden. Počet dětí stoupal někdy až na 50, včetně ubytovaných. O děti se staraly dvě, později tři sestry. Sestry Nepomucena a Marcelína vařily kolem 30 obědů.

Na provoz opatrovny přispívali rodiče podle svých možností, někteří finančně, jiní naturáliemi. Řád provoz dotoval 8 000 korunami měsíčně.

Některé děti v opatrovně bydlely stále (například Jaroušek Soukup až do sedmi let). Na kratší dobu nám byly svěřeny 3 dítky mentálně postižené, kterým se věnovala zvláštní péče. Ověřily jsme si pravdivost slov: „Milovat to, co je krásné, není těžké, ale přiznat se k jedincům, kterým osud vtiskl pečeť méněcennosti, to vyžaduje lidí celých, lidí kultury srdce.“

V září 1950 byla generální představená Gerarda povolána do Prahy a tam jí bylo nařízeno školku vyklidit a sestry přemístit do Fulneku. Sestra Gerarda nakonec vyjednala, že sestry nemusely odejít do Fulneku, ale do domova důchodců ve Velkém Újezdě. Tak skončilo působení sester františkánek v pozořické opatrovně, předchůdkyni dnešní mateřské školy.

Moje roky v Pozořicích byly světlým okamžikem mého života, moc ráda na ně vzpomínám. Na službu v opatrovně vzpomínám s láskou, přestože vyžadovala mnoho námah. Vždyť co nic nestojí, za nic nestojí. Setkala jsem se tam s dobrými a šlechetnými lidmi.

 Bohu díky za všechno.

 Miloslav Neužil a Aleš Mikula